Úchyl číhá všude, i na Erasmu

Nebyla hloupá, byla jen opilá. Zpitá pod obraz si doslova koledovala o malér.  Pomalu udeřil, když to nejmíň čekala. Ostatně, tak to asi chodí vždycky. Lidská blbost bývá potrestána. To aby se prý neopakovala. Někdo se poučí, někdo ne. Jestli se poučila Ona ze svých chyb, to se uvidí časem.

Jak mi později řekla, pokaždé, když slyšela, anebo četla vyprávění o násilných přepadeních, šel jí mráz po zádech. Oběti litovala, ale tajně si prý myslela, že některé z nich si mohou za své neštěstí samy. Nechápala holky tančící na barech, které po znásilnění byly překvapené, jak se jim to mohlo stát. Vyzývavé typy s naditými výstřihy a krátkými sukněmi. Ty byly, podle ní, doslova k takovému osudu předurčeny. Nikdy jí však nenapadlo, že se ocitne na jejich místě i bez naditého výstřihu, bez nebezpečně krátké sukně a rudé rtěnky. Jo, život je plný paradoxů. To přiznala mně i sobě.

Tu noc, kdy se to stalo, jsem byla s ní. Na bar jsme nešplhaly a svůdné tance nechaly na jindy. Posilněny alkoholem jsme v cizí zemi a s cizími lidmi plánovaly zářnou budoucnost. Nic neobvyklého na zdejší poměry. Nic neobvyklého pro studenty Erasmu. Vše se zdálo pod kontrolou, byť tomu tak nebylo. V průběhu noci stoupala její hladina alkoholu v krvi a s ní i odvaha a odhodlaní. Sama, opilá, šťastná ze života se vydala opuštěnými ulicemi domů. Doprovod nepotřebovala, taxi nevolala. Tu noc, jak řekla, mohla přece hory přeskakovat... 

„Vzpomínám, že jsem si zpívala, když kolem mě prošel...“
„Tak, to se divím, žes ho tím zpěvem nevyděsila...“ Hořce jsme se zasmály a Ona pokračovala ve vyprávění.
„Byla jsem už kousek od domu, tam jak je ta rozvodna elektrického proudu. V tom kolem mě prošel. Já ani nevím kdy přesně, ale vytáhla jsem pepřový sprej. Jen tak pro dobrý pocit.“
„Pro dobrý pocit? Je možné, že tvůj „dobrý pocit“ ti zachránil život?“ ptám se jí.
„Život je jako bonboniéra. Znáš to!“

Viděla jsem její ironický úsměv a měla sto chutí jí jednu vrazit. Lidi si mohou za své neštěstí někdy sami. Jejich intelekt, bohužel, nehraje žádnou roli. Můžete být finalista národní matematické olympiády, nadprůměrný student s prospěchovým stipendiem, ale když máte náladu „přeskakovat hory“ tak vám nepomůže ani svěcená voda. Škoda, že jí hloupost ten večer nenadnášela. Proměnila by se v Zeppelin a nic z toho by se nestalo...

„Za tou rozvodnou zpomalil a chňapl po mně.“
„Tak ses alespoň bránila ne?“
„Byla jsem jak žok! A navíc, praštil mě do hlavy.“
„A víš jak vypadal?“
„Byl to nějakej malej chlap, ostatně jako většina obyvatel tohohle blbýho Kanárskýho ostrova. Když mě povalil na štěrk tak jsem se mu snažila nastříkat ten svůj sprej do obličeje.“
„No doufám, že ještě teď mu slzej oči!“
„To nevím, jak jsem byla opilá, tak jsem se trefila především do svého obličeje.“

Obě jsme se začaly smát. Nic jiného nám stejně nezbývalo. Věděly jsme, že při ní stáli všichni svatí.

 „No, tak sis alespoň vyzkoušela jaké to je být úchylem se sprejem v očích.“
„To jo, žádná slast. Přepadat holky po nocích asi nebudu. Pak jsem jen řvala „Por favor, no!“ Když se po mně sápal, zase jsem zvedla sprej a stříkala jak o život. Pořád dokola. Nakonec jsem zavřela uslzený oči a vzpomněla si na svou seminární práci o obětech trestných činů. S ironií jsem si říkala: Holky, přivítejte mě v klubu“
„Nech si to. Šlo ti o život!“
„No co jsme měla dělat? Bojový chvaty ovládám asi jako levitaci, tak jsem se spoléhala na to, že to bude slaboch a jen jsem hystericky řvala, jakoby to byla moje poslední minuta.“

Vše se jí zpětně promítalo v rychlém sletu. S nepřítomným pohledem pokračovala ve vyprávění.

„No a pak jsem měla před očima tátu, jak mi dává ten sprej. Bylo to na Mikuláše, asi tři roky zpátky, víš. Tehdy jsem se mu smála, že je ustrašený jako malá holka, že mi „pepřák“ k ničemu nikdy nebude.“
„No vidíš, taťka by byl nadšený, žes ho použila.“
„Taťka by mě především zabil, kdyby to věděl.“
„A ty se divíš?“
„Když už jsem myslela, že jsem fakt v háji, tak jsem otevřela oči a ten chlap nikde. Mžourala jsem do tmy a nechápala, co se stalo. Prostě se vypařil, nebyla tam ani noha. Tak jsem ze země vzala sprej, co kdybych ho ještě potřebovala, a šla domů.“ 
„To je jako konec?“
„A jaký konec bys chtěla?“
„Žádný, tenhle se mi líbí!“

Zírala jsem na ni a nevěděla co dělat. Jestli jí obejmout a umocnit bídný pocit, anebo to přejít černým humorem a doufat, že na to rychle zapomene.

Všechny ty kriminálky a detektivky v nás evokují pocit neohroženosti. Myslíme si: „To se mně stát nemůže!“ Opak je ale pravdou. Stačí chvíli nedávat pozor, zasnít se o ideálním světě a malér máte na krku. Jak se říká, neštěstí přece jen nechodí po horách...

Pak nahodila jiné téma a smála se jako ten večer kdy chtěla přeskakovat hory. Nedala na sobě nic znát. Nehla ani brvou a nikdy víc už o tom nechtěla mluvit. Na závěr mi s hořkým úsměvem řekla: „Byla to dobrá zkušenost...“