Au-pair, škola života
O dva měsíce později stojíme všichni v letištní hale. Pijavice mě drží za ruku a ptají se, jestli mám dobře schovaný obrázek co mi ráno daly. Mám, se všemi ostatními. S rodiči se neohrabaně obejmeme. Tentokrát jsem já tím, kdo neposlouchá volání. Ano, určitě budu brečet.
Prospekty agentur, které zajišťují práci Au-pair, jsou plné usmívajících se lidí a povzbudivých hesel.
Staň se členem rodiny v zahraničí!
Zlepši své jazykové dovednosti!
Zažij nezapomenutelné léto!
Jak lákavé. Řada z nás, mladých holek, si pak koupí letenku a vyrazí na zkušenou. O tom, že se ze snu může stát i noční můra, se již v prospektech nedočteme. Rozdílná rodinná situace. Nezvladatelnost dětí. Problémy s vyplácením výdělku. Slovní či fyzické napadání. Sen pak vystřídá krutá realita.
Já také obdivovala šťastné rodiny na letácích a rozhodla se proto vyjet, poznat, pokořit a změnit svět. Nebo alespoň jednu španělskou rodinu. Přátelům a rodičům jsem vykreslovala svou budoucnost v růžových barvách. Děti plynně mluvící anglicky, pokojíčky uklizené, věci složené do „komínků“ a na stěnách pečlivě nakreslené obrázky celé rodiny spolu s mou maličkostí. Krásná, byť trochu naivní představa.
Jak se ale čas odjezdu blížil, už jsem si nebyla tolik jistá sama sebou. Po nocích jsem tajně pročítala stránky, na nichž bývalé au-pair popisovaly své otřesné zážitky z rodin, a tiše si zoufala pod peřinou. Všechny příspěvky se shodovaly v neukázněnosti dětí a laxnosti rodičů k důsledné výchově. Připravovala jsem se proto na nejhorší a ve volných chvílích sestavovala katastrofické situace a možný únik z nich. Zařekla jsem proto, že ihned po příjezdu se stanu bystrým a uvážlivým pozorovatelem.
Po zdárném příletu a rozpoznání rodiny na letišti si mě noví „rodičové“ odvezli do svého překrásného domu. U obrovského bazénu na mě čekalo více než tucet dospělých a ještě více dětí. Představena jsem byla jako nejstarší „dcera“. Na roli uvážlivého pozorovatele jsem v návalu euforie zapomněla. Připadala jsem si, jako bych se ocitla v jiné galaxii a pořádně si to užívala.
Rodiče jsem si zamilovala hned první týden. Bohužel, to samé neplatilo o jejich dvou ratolestech. Hodiny strávené s Pijavicemi mi byly krutou každodenní realitou. Jejich neznalost užití slov děkuji a prosím mě dostávala do varu. Křik a pláč bez sebemenší příčiny jsem pozorovala s otevřenou pusou. Panovačnost a ignorace všeho co jsem řekla mě utvrdily v tom, že práce au-pair mi nebude tím pravým byznysem. Jak jsem rodiče zbožňovala, tak jsem jejich dcerky nemohla vystát. Vzpomínala jsem na poklidná tábornická léta, mnou milované „komínky“ v poličkách, postlané postele a tichý polední klid. Bylo třeba rychle jednat. Chtěla jsem se domů vrátit se štítem, nikoli na štítě.
Po dlouhých rozmluvách s rodiči jsem pomalu přicházela na charakter obou dcer a promýšlela jak provézt revoluci v domácnosti. Hybatelem dějin, alespoň těch rodinných, byla šestiletá holčička. Hyperaktivní stvoření, které si dělalo co chtělo a nikdy nebylo trestáno. Po pár marných pokusech jsem jí přestala dávat jasné úkoly. Během honění se, hledání pokladu a vyprávění tajemných historek jsme bez křiků zvládaly čištění zubů, úklid hraček a nenáviděné česání vlasů. Po každé této aktivitě jsem se tajně usmála a gratulovala si ke své genialitě a prohnanosti.
Jak jsem s mladší slavila úspěchy, s její starší sestrou to šlo od desíti k pěti. Dobrý měsíc mi trvalo, než jsme přišla na její trn v patě. Jak jsem jen mohla zapomenout na „krutý“ úděl staršího sourozence?! Neustálé odsunování na vedlejší kolej a trestání za prohřešky mladšího. Soukromé dívčí chvilky, spiklenecké úsměvy a obrázky s věnováním mi byly jasným důkazem, že jsem vyhrála náš malý boj.
Jak jsem první měsíc Pijavice proklínala, ten druhý jsem si užívala. Zjistila jsem, že je jednoduché říct, že jsou děti nezvladatelné a nemít je rád. Poněkud těžší je zapojit hlavu, vzpomenout na doby, kdy jsem „tahala kačera“ a přiznat si, že jsem nebyla o nic lepší. Stačilo jen, abych jim dala to, čeho se předtím nedostávalo.
Žádná Au-pair ani rodina si nemůže být předem jistá, jak její zkušenost dopadne. To jediné, co můžete udělat, je vyzbrojit se pevnými nervy a doufat, že štěstěna bude stát při vás.
Při mně stála. Rodina se kterou jsme strávila léto mě přijala za svou a stejně tak i já jsem byla hrdá na to, že jsem její součástí. To, čeho si ale nejvíce cením, je velké sebepoznání. Nakonec jsem si uvědomila, že zvládnu víc, než jste se na začátku domnívala.
Eliška Michálková
La Graciosa - ztraceni na dohled
Panenské pláže, azurové moře, sopečné kužely nad hlavou a rybářská vesnice, kde se po ulicích pokrytých pískem projdete bosi. Zkrátka jako Robinson si budete připadat v zapomenutém koutě Evropy, kam technika a další vymoženosti civilizace mají vstup zakázán. Vítejte na La Graciose.
Eliška Michálková
Pohledy z El Hierra - tam na konci světa
Tam, kde se mísí kultura Evropy, Ameriky a Afriky, najdete ostrov, který byl před objevením Ameriky považován za konec světa. Řeč je o El Hierru, nejmenším z Kanárských ostovů, kde panenská krajina, malá městečka a minimální turistický ruch budí dojem, že je El Hierro tím nejnudnějším z Kanárského souostroví. Opak je pravdou.
Eliška Michálková
Jednodenní výstup na Pico del Teide
Doplahočila jsem se na vrchol sopky a nemůžu uvěřit vlastním očím, pode mnou je celé souostroví a mraky ho překrývají jako šlehačka. Jsem 3 718 metrů nad mořem a unavená k smrti. Pekelně tu smrdí síra a chce se mi z toho zvracet. Nemůžu se pořádně nadechnout, svaly mě bolí, ale já se směju na celé kolo. Zdolala jsem Pico del Teide, nejvyšší horu Španělska.
Eliška Michálková
Tak trochu jiný Útěk do divočiny
Kotlík, ohniště, hliníková lžíce. Seděla jsem u ohně a pozorovala přípravu večeře. Srdce starého trempa by zaplesalo a okresní hygienik by šílel. Ten večer jsem poznala jiný způsob života a myšlení. Ten večer jsem zažila svůj Útěk do divočiny.
Eliška Michálková
Pohledy z La Palmy - národní park v kráteru a smrtelně krásná pláž
Ostrov La Palma není ani největším, ani nejnavštěvovanějším z Kanárského souostroví. Naopak, malá městečka evokují pocit ztracenosti a divoká příroda ukrývá tolik extrémů, že z nich přechází dech. Všeobecně však panuje názor, že právě La Palma je nejkrásnějším z ostrovů. Jedním z důvodů bude i to, že ji zatím tolik nepoznamenal turistický ruch.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Podmínky míru musí určit Ukrajina, říká ministryně obrany Černochová
Premium Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) o sbírce na munici pro Ukrajinu, komunikaci náčelníka...
Vědmy jdou do akce. Mladé dronařky tvrdě cvičí a chystají se na Rusy
Premium Ukrajina (od zpravodajů iDNES.cz) Válka na Ukrajině je v nemalé míře válkou dronů a technologií. Ukrajina, ale i Rusko je vyvíjejí,...
Americkou Oklahomu a okolní státy zasáhla série tornád. Úřady hlásí čtyři mrtvé
Nejméně čtyři mrtvé si vyžádala série tornád, která od sobotního večera zasáhla Oklahomu. Podle...
Nikdy nekončící hrozba. Finsko si zvyká na nový vztah s Ruskem
Ozbrojení finští pohraničníci na běžkách střeží východní část země, nejnovější a nejdelší hranici...
Samoživitelka skončila v nemocnici a čtvrt roku nemohla pracovat
Téměř deset miliard korun – tolik jen za loňský rok poslaly pojišťovny lidem za úrazy, závažná onemocnění či úmrtí. Životní pojištění pomohlo za...