Původ katalánské rebelie

Z pohledu komerčního plážového „cestovatele“ je Španělsko často definováno býkem, španělskou vlajkou, flamenkovou tanečnicí v puntíkovaných šatech a pokříkem „Olé“. Následně pak žijeme v představě, že všichni Španělé chodí pravidelně na koridu, poslouchají kytarové umění génia Paco de Lucía a po večerech tančí flamenko v baru. 

I přesto, že studuji španělskou kulturu a jazyk, často se mi stávalo, že jsem házela všechny Španěly do jednoho pytle. Při mé první cestě do Katalánska jsem však byla vyvedena z omylu. Předně, pojmenujete-li řadového obyvatele Katalánska Španělem, nahrne se mu krev do hlavy a rychle vás opraví, že je Katalánec. Korida je zde zakázána už přes rok a španělská vlajka je nahrazena katalánskou. Ani flamenco zde moc „nefrčí“, protože na otázku „Tančíš flamenco?“ mi polovina z dotázaných odpověděla, že jej v životě neviděla. Jsem tedy vůbec ve Španělsku? Zarputilý Katalánec by odpověděl, že nikoli.

Po vstřebání prvotního šoku jsem začala pátrat po kořenech onoho katalánství a nenápadně se vyptávat tamějších obyvatel. A jak jsem postupně poznávala historii, začínala jsem chápat důvod katalánského patriotismu a rebelie, dokonce jsem s nimi otevřeně začala i sympatizovat.

Pro začátek je důležité říct, že původní obyvatelé Katalánska jsou naprosto odlišným etnikem, které se dostalo na Pyrenejský poloostrov z oblasti Francké říše, dnešní Francie. První doklad o vytvoření samostatného území je z 9. století, kdy jednotlivé regiony přijaly patronát barcelonského knížete. Postupem času se toto území rozrůstalo a, buď dobýváním anebo sňatky, se spojovalo s novými územími.

V pozdním středověku moc křesťanských králů na severu Pyrenejského poloostrova rostla. Tím se podněcovala touha po úplném osvobození celého území z arabské nadvlády. Definitivní vyhnání Arabů z Pyrenejského poloostrova si žádalo spojení sil všech křesťanských vládců na území Španělska. Proto roku 1469 došlo ke sňatku dvou vládců, jejichž državy byly největšími. Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, jehož království zahrnovalo právě Katalánsko, tak vytvořili největší křesťanský stát na Pyrenejském poloostrově. Tento moment se stal také Kataláncům osudným. Trvale se stali součástí Španělského království.

Následně byla Kataláncům postupně upírána jejich původní samostatnost a byli nuceni finančně podporovat kastilské dobyvačné výpravy. Ty po většinu času nebyly úspěšné. Z důvodu tvrdého prosazování kastilského centralismu byly organizovány četné protesty, které však byly trestány, například zrušením národních institucí.

Avšak, stejně tak jako mnoho jiných utlačovaných národů v minulosti, se i Katalánsko dokázalo prosadit. Jako jediný region Pyrenejského poloostrova udrželo krok s modernizací Ervopy a v průběhu průmyslové revoluce budovalo především textilní průmysl. Katalánsko bohatlo a zbytek země chudl. Tím si Katalánci vysloužili velké antipatie zbytku Španělska.

Později byla tato etapa úspěchu Katalánsku sečtena. V době diktatury Francisca Franca, v letech 1939 až 1975, bylo každé jiné národní uvědomění mimo to centrální, tedy kastilské, tvrdě potlačeno. Katalánština se stala ilegálním jazykem, což vedlo k omezení jejího používání . Psanou podobu katalánštiny nebylo možné vyučovat ve školách, mluvená podoba se udržovala jen v domácnostech. Podobně to vypadalo i s katalánskými tradicemi. Francova posedlost kastilské dominance zacházela až do extrému. To značí i fakt, že v momentě, kdy bylo registrováno více automobilů s barcelonskou poznávací značkou než s madridskou, což dokazovalo bohatost regionu, byli nuceni obyvatelé Barcelony registrovat své nové vozy v Madridu. Tím se uměle zvyšoval nejen počet vozů v metropoli, ale i její životní úroveň ve statistických tabulkách.

Všechny tyto historické okolnosti vedou k pochopení katalánského patriotismu. Zdi s nasprejovanými hesly, která provolávají samostatnost. Nelichotivé politické vtipy na konto Španělů. Lepení katalánských vlajek na dopravní prostředky. Mazání kastilských názvů na ukazatelích. Neochota komunikovat ve španělštině. To vše je důkazem toho, že svůj osud, jakožto podřízeného národa, nesou Katalánci s velkou nelibostí.

Na závěr pár katalánských argumentů:

- Katalánci jsou pracovitější než Španělé.

- Katalánci musí doplácet na chudší španělské regiony, kde se jen „flákají“ (často v souvislosti s Andalusií)

- Katalánci mají lepší univerzity než Španělé.