Barcelonské utrpení

Život Au-pair se sice může zdát v celku jednoduchým, avšak strávíte-li týden pouze se španělskými juniory, modlíte se za každou minutu bez nich. Volný den jsem proto chytla za pačesy a vydala se do Barcelony, města turismu, fotbalu a moderní architektury. Pro mě to navíc mělo být místo aktivního relaxu bez přítomnosti osob mladších deseti let.

Nevyrazila jsem ani za oblíbenými rebajas (slevy v obchodech) ani mácháním se v moři a ani povalováním na známé pláži s názvem Barceloneta. Mým cílem byla architektura Antonia Gaudího, proslavená promenáda Las Ramblas a útulné městské parky na závěr. Spolu se mnou se vydala do neznáma i další Au-pair, původem z Maďarska.

Díky tomu, že je Španělsko prošpikováno železničními tratěmi, zvolily jsme cestu vlakem. Naše výstupní stanice se nacházela v samotném jádru Barcelony, tedy na Plaza Cataluña (Katalánské náměstí). Tam jsme opustily na české poměry luxusní povoz a snažily se co nejdříve zorientovat. Úkol to nebyl nijak těžký. Tok turistů jasně signalizoval, kde se nachází proslavená promenáda Las Ramblas. My se ale vydaly opačným směrem, a to na další kulturní tepnu nazývanou Paseo de Gracia. Právě tam se nacházely objekty našeho, jak jsem později zjistila tak jen mého, zájmu. Slavné Guadího domy Casa Batlló a Casa Milá.

S Maďarkou v zádech a její svačinou v batohu jsem nadšeně dorazila k prvnímu z cílů. Davy postávající okolo a cvakání fotoaparátů, mi potvrdily, že jsme na správném místě. Po koupi vstupního lístku jsme konečně vešly do rozlehlé haly, obdržely audioprůvodce a začaly svou prohlídku architektonického skvostu. Jelikož jsem člověk vychovaný k úzkostlivému dodržování pravidel, svůj foťák jsem po vstupu uschovala do batožiny přesně podle pokynu. Velkým překvapením pro mě tedy bylo, že přes všudypřítomné cedule se zákazem fotografování si snad všichni návštěvníci pořídili alespoň jeden památeční snímek, ne-li celé album. Výchova šla tedy stranou, nesměla jsem nezůstat pozadu. Ano, i já se proměnila v tupou, obrázkuchtivou ovci. Po dvou hodinách plných obdivu Gaudího modernistické architektury a snahy o dokonalou foto jsem opět vyšla na rušnou ulici a spolu s maďarskou kolegyní vyrazila ke Casa Milá. Tam se však má spolucestovatelka začala „cukat“ a já poznala kouzlo „sólo-turismu“. Dalších patnácti eur za vstup jí totiž bylo líto. Jestli jsem své zklamání skrývala úspěšně nevím, nicméně jsem se podvolila a vytyčila nový cílový bod na Las Ramblas. Následující dotaz mě však zarazil: „Co jsou to Las Ramblas?“ Poodhalila jsem tedy tajemství mapy a jejího užití, přičemž si kolegyně s hrůzou v očích měřila vzdálenost k dalšímu cíli. Když mi následně bylo navrženo cestování metrem, jehož stanice byla chybně vyčtena v mapě, reagovala jsem již s drobným tikem v koutku úst. Ne ne, nebylo to metro, nýbrž M jako muzeum…

K mé škodolibé radosti jsme tedy pokračovaly po svých. Ještě, že se tak stalo. Právě na této trase jsem totiž poprvé uviděla jiskry v maďarských očích. Nebylo to však ani před kulturní památkou, ani před stránkami průvodce. Předmětem obdivu byl jednoznačně Stradivarius, H&M, Mango, Sturbacks a Zara. Jména obchodů a kavárny mně poněkud cizích dokázala to, o čem se prozatím Guadímu ani nesnilo. Jelikož ale byla neděle, tyto prohlídky nám nebyly umožněny. V naději, že Las Ramblas budou mít stejný úspěch jsme dorazily k cíli. Proslavená promenáda byla okupována pouličními prodavači a předraženými suvenýry. Žádná velká sláva se nekonala ani před vyhlášenou tržnicí, jelikož byla zavřena. Jakožto hlavní držitel mapy a bohužel i jediný organizátor pochodu jsem posléze zavelela k prohlídce jednoho z nejkrásnějších náměstí v Barceloně.

Plaza Mayor, aneb místo hodno svého jména. Usazena v blízkosti krásné kašny se svačinou v ruce jsem doufala v to, čeho se mi zatím nedostávalo. Trocha informací z maďarského průvodce přeložených do, pro mě srozumitelnější, angličtiny. Tajné české prosby ale nebyly vyslyšeny. Se zavřeným průvodcem v ruce si to maďarská kolegyně vykračovala napříč náměstím a při tom se mě vyptávala na hlubší informace o architektonických skvostech okolo. Nevím, jestli je to mou vrozenou netrpělivostí, anebo snad láskou ke knihám, ale to již bylo příliš. Důrazněji jsem proto Maďarce navrhla použití barevné publikace v rodném jazyce. To, že překladu se mi ani tentokrát nedostalo jsem pominula se skřípotem zubů.

Poněkud vyčerpaná vnitřními boji a skrýváním stále rostoucí nelibosti jsem škrtala v pomyslném seznamu dalších cílů. Čas byl totiž neúprosný a naše tempo zpomaleno kupováním zmrzlin a zkoumáním kýčovitých vějířů v pouličních stáncích. Na hodinky jsem se radši přestala dívat a zaměřila se na nový cíl. Nalézt vlakovou stanici, dovést maďarskou Au-pair v pořádku domů a psychicky vyčerpaná pronést pár českých vulgarismů mezi čtyřmi stěnami.

Zpáteční cestou jsem odpočítávala kilometry a metry jako při maratonském běhu. V průběhu plytké konverzace, jak jinak než o dětech, už mi zbývaly síly jen na odpovídání kýváním hlavy jako ten pes na zadním okně auta. Po finální fázi výpravy, tedy doručení maďarského balíku jeho majitelům, jsem došla do svého přechodného bydliště. Rychle jsem otevřela dveře domu, pokoje a svého zoufalství. S melodiemi Leonarda Cohena mi kanuly slzy vyčerpanosti po tváři a já se stala bohatší o jedno velké ponaučení. Zjistila jsem, že vůbec není důležité kam člověk cestuje, ale s kým!