Corrida - boj nejen v aréně, ale i s ochránci zvířat

Corrida, neodmyslitelná součást každé španělské slavnosti. Pro někoho zbytečné týrání zvířat, pro jiného svérázná tradice, která má své kouzlo. Vždyť kdo by neznal fotografie poraněných býků, anebo hrozivé záběry vzduchem letících matadorů? Ochránci zvířat se snaží tuto tradici zastavit rok co rok a v červenci 2010 dokonce Katalánský parlament corridu na území Katalánska definitivně zakázal. Avšak přesto všechno stále ještě panuje názor, že kdo neviděl corridu, jakoby ve Španělsku ani nebyl. Nejen proto se tedy Španělé těší stále vyprodaným Plazas de Toros. 

Známou slavností Las Fallas, která se odehrává každoročně ve Valencii v polovině března, se počíná nová sezona zápasů. Ta zpravidla trvá do konce června. V průběhu července a srpna se corridy dočkáte jen ojediněle, jelikož andaluská denní teplota se pohybuje okolo 40°C a výš. Sezóna tedy může pokračovat v září, přičemž končí v říjnu. Abychom si však mohli udělat na corridu názor, je třeba znát něco málo z historie a pár souvislostí, jelikož i ty jsou velice podstatné. Pak, děj se vůle čtenářova, si názor každý utvoří sám.

Ponejprv si pojďme objasnit, proč a jak se zápasení s býkem dostalo Španělsku pod kůži. Pro první obyvatelstvo Iberského poloostrova, Ibery, byl býk symbolem síly a odvahy. Jelikož jich byl na tomto území hojný počet, organizovaly se lovecké výpravy. Tam mohl každý lovec ukázat svou zdatnost a obratnost. Navíc býci se také obětovali bohům za účasti diváků. Tehdy šlo o náboženský rituál. Později, po okupaci římským impériem, se z této události stala veřejná podívaná, něco jako gladiátorské hry. Tento moment pak můžeme považovat za předchůdce dnešní corridy. Naopak Mauři se stavěli k zápasení negativně. Podobný způsob porovnávání sil zakazovali, avšak díky bojům proti maurským vpádům, byl zápas obohacen o muže na koních a s kopími. Oproti tomu Habsburkové corridu velice podporovali. Dokonce samotný Karel I. bojoval proti býkovi na oslavu narození svého syna Filipa II. Jeho obliba došla až tak daleko, že nechal přebudovat náměstí v Madridu (Plaza Mayor) tak, aby se zde vešlo až 42 tis. diváků. Později, v druhé polovině 18. století, se zápasy přemístily do arén, nazývaných Plaza de Toros (Náměstí býků). Tou nejstarší je aréna v Seville, kam se vejde až 12 000 diváků. Druhá nejstarší aréna se nachází v Rondě, rodišti prvního velkého matadora Francisca Romera. Jemu se připisuje existence mulety, místo které se dříve používal klobouk. Jeho vnuk, Pedro Romero, vnesl do zápasení pevná pravidla a na sklonku života sám vedl matadorskou školu. Tolik základních faktů, díky nimž bude naše rozhodování snazší.

Francisco Goya a jeho zobrazení corridy

A jak je to vůbec s protistranou, tedy statným býkem ještě před bojem? Během jedné corridy, která trvá vždy dvě až dvě a půl hodiny, padne vždy šest býků. Ti jsou vybíráni ze speciálních chovů pro tuto událost. Býk zde žije čtyři až pět let ve skvělých podmínkách. Z pravidla jsou jimi potomci jiných býků určených pro zápas, tudíž bojovný duch je předáván po generace. Každému býku je dopřáno po libosti, nijak nestrádá ani na výběhu, ani na krmivu. Cílem přeci je, aby byl býk urostlý (dospělý jedinec váží okolo půl tuny) a silný, proto jsou představy odpůrců o špatném zacházení se zvířetem naprosto mylné. Jakmile býk dosáhne požadovaného věku a nemá-li nějaký „handicap“, může být vybrán pro corridu. Není pravdou, že je v prostorách byčí arény držen po celou dobu v těsných kobkách a úmyslně týrán, pak by samotná podstata zápasu byla potlačena.

Plaza de Toros

Průběh této kontroverzní události, na kterou chodí rodiny s dětmi, je následující: před zápasením se přijdou do arény představit všichni matadoři se svými družinami. Pokloní se prezidentské lóži, kde je usazen prezident corridy, a odcházejí se připravit na všemi očekávanou chvílí. Tento průvod je nazýván paseíllo. V zákulisí si každý matador vylosuje dva býky a pak, děj se vůle boží. Jak už bylo řečeno, každý matador má svou družinu pomocníků, nazývanou cuadrilla. Ta se skládá ze dvou pikadorů (jezdci na koni s kopími), tří banderilleros, nebo-li peones (dráždí býka  s růžovými capotes, poté zapichují bodce) a  mečíře, který má za úkol podávat matadorovi muletu a meč, sám ale nezápasí. Matador je vždy jen jeden, toho poznáte podle červené mulety.

Po býkově vpádu do arény je lákán peones ze strany na stranu. Jeden z nich provede pár figur, aby zjistil, na který roh býk nabírá. To vše sleduje matador pro svůj závěrečný výstup. Po chvíli už vjíždějí do arény pikadoři. Statní muži na koních s kopím v ruce. Jak koně, tak i jezdci jsou chráněni výztuží, tudíž se takto předchází poranění koňů. Pikador láká býka, ten vráží do koně z boku a jezdec mu může zasadit první dvě rány kopím do hřbetu. Poté odjíždí a jsou vystřídáni banderilleros. Jestli je nějaká část velice nebezpečná, pak jí právě tato. Tito muži mají v ruce pouze dva bodce a jejich úkolem je při výpadu proti býkovi vyskočit a z boku mu bodce zarazit do šíje, pokud možno, na jedno místo. To se opakuje třikrát. Když se všem povede bodce zabodnout do stejného místa tak, aby nespadly, dav jásá a je v euforii. To už ale přichází na řadu hlava družiny, samotný matador. Ten při svých figurách musí zůstávat neustále v klidu a nesmí udělat jediný zbrklý krok. Matadorovy pohyby jsou doslova tanečními a dav je konsternován vznešeným bojem. Je-li matador dobrý, býk má z něj respekt a jeho protivník se k němu může doslova bez obav otočit zády a pozdravit dav, aniž by jej zvíře napadlo. Býk je pak opět burcován k boji slovem „¡Toro!“ (tzn. zvolání „Býku!“) V případě, že matador provádí figury těsně u těla býkova, dav jej povzbuzuje, křičí „¡Olé!“. Jakmile matador spatří vyčerpanost svého protivníka, přichází závěr boje, dlouhým mečem (který je mu podán mečířem) zaměří a, je-li matador zkušeným a dobrým, na první pokus zajíždí do prohlubně na býkově hřbetě. Tento prostor není kryt žádnou kostí a má velikost větší mince. Tím toreador prorazí býkovi míchu. Zvíře se potácí a pomocníky je navedeno tak, aby padlo přímo „tváří v tvář“ matadorovi. Tento moment je považován za vrchol corridy. Když zápasník neudělal žádnou chybu, žádné klopýtnutí a zvíře skolil na první pokus a rychle, publikum vstává, mává bílým šátkem a křičí „¡Oreja!“ (tzn. Ucho). Pak prezident corridy určí, zda může být býkovi uřezáno ucho na znamení výborného zápasu. V případě že matador za svou kariéru získá ucho třikrát, dostává se mu pocty a může odejít bránou určenou pro vchod královské rodiny.

José Maria Manzanares - oreja

Jestliže během cesty po krásné Andalusii navštívíte pár arén mimo zápas, atmosféru corridy zcela jistě nenasajete. Až samotná přítomnost adrenalinu vám dovolí alespoň z části poznat jižanskou náturu. Osobně jsem před návštěvou býčích zápasů nebyla ani zarytým odpůrcem, ani jejich zastáncem. Brala jsem je jako tradici, byť trochu morbidní, při níž umírá nebohé zvíře. Pak se ale můj pohled změnil. V okamžiku, kdy jsem spatřila hrdé matadory se svými družinami a zápas s býčím kolosem, neudržela jsem se. Dav mne strhl a skandovala jsem „¡Olé!“ jako o život. Po hlubším pátrání po informacích a absolvování výkladu o průběhu corridy jsem došla k závěru, že žádné zbytečné týrání či prodlužování býkova utrpení se nekoná. Nedovolilo mi to a musela jsem si připustit, že na mnohých místech na světě se se zvířaty zachází mnohem hůř a s větší bezcitností. Dobytek je chován ve stísněných prostorech bez nároku na krmivo. Kdo by neznal ty děsuplné televizní záběry? Španělé sice obětují rok co rok několik stovek býků, avšak za podmínek lidských, při nichž udržují tradice. Maso z býku se dříve darovalo chudině, dnes je prodáváno ke konzumaci. Ani zde tudíž nemáme argument „zbytečné smrti“. Odsuzování corridy jako barbarského činu tedy ponechávám ostatním. Názor je názor, nikomu se brát nemá, avšak je třeba tolerance. Vždyť jak se říká: „Jiný kraj, jiný mrav.“